|
Setkání se týkalo problematiky volného času a rozvoje hry u dětí s PAS. Setkání vedla a přednášela na něm poradkyně rané péče PhDr. Monika Knotková.
Datum a místo setkání: 26. 5. 2011, Středisko rané péče APLA
Setkání se zúčastnili: 11 rodičů, poradci RP (L. Štegová, J. Kouřil, Monika Knotková)
Volný čas a hra u dětí s PAS
PhDr. Monika Knotková
Tzv. „diagnostická triáda“ (oblasti, ve kterých děti s PAS selhávají):
- komunikace
- sociální interakce
- představivost a hra
Proč je důležité se hrou zabývat?
Hrát si je jedním z hlavních „vývojových úkolů“ předškolního věku. Hra je u dětí prostředkem k učení se, zahání nudu a tím snižuje úzkost. Působí jako prevence problémového chování. Umožňuje také interakci s vrstevníky.
Typické projevy dítěte s PAS: hypo- nebo hyperaktivita (přebíhání od jedné věci k druhé, nesoustředěnost), bloumání, nezájem o hračky nebo nestandardní zacházení s nimi (olizování, točení kolečky, otvírání a zavírání dvířek autíček), absence hry s vrstevníky (dítě s PAS nemá o ostatní děti svého věku zájem nebo si naopak hrát chce, ale neví, jak navázat kontakt, a volí nevhodné způsoby – uhodí, vezme hračku, zboří stavbu).
Problémy ve hře u dětí s PAS souvisejí s obtížemi v dalších oblastech – v představivosti (co se vůbec dá s hračkou dělat, jak se dá hra rozvinout), nápodobě (dítě s PAS hru většinou neokouká), motivaci a zájmech (omezený okruh zájmů, snaha o neměnnost a odmítání nového, včetně hry), komunikaci (žádost o hru nebo hračku, společná domluva u hry kooperativní).
Nácvik hry – probíhá jako jakýkoliv jiný nácvik. Musíme zajistit určité podmínky:
- dítě musí vědět, CO teď bude dělat, KDE a JAK DLOUHO (vyznačení nácviku hry v denním režimu (nácvik hry × relaxace neboli volná hra), vymezení doby nácviku např. minutkou)
- dítě musí vědět, PROČ si má hrát (motivace ve formě vhodné odměny)
- dítě musí vědět, JAK si má hrát (inspirace ke hře, návod, co s hračkou dělat)
Výběrové tabulky s nafocenými hračkami a hrami umístěné v dětském pokoji nebo herně – poskytují dítěti během dne inspiraci k naplnění volného času. Nejprve však v rámci nácviku hry volbu dítěte řídíme – dítě vybídneme k výběru nějaké hry a dohlédneme na to, aby se jí po předem určenou dobu věnovalo (zpočátku max. 2 minuty). Takto za sebou vystřídáme 2-3 hry. Za každou hru dítě dostává odměnu. Pamatujeme také na ukončení činnosti – úklid každé hračky po uplynutí vymezené doby (a odměna za úklid). Je vhodné, aby každá hračka měla své místo (skříňka, police, krabice). Toto místo lze pro lepší orientaci označit fotografií dané hračky. Fotografie hraček na skříňkách a krabicích mohou opět sloužit jako inspirace dítěti při případném „bloumání“ ve chvílích volna (co bych teď mohl dělat).
Inspirace do hry – jak si s hračkou hrát:
- manipulaci s hračkou lze naučit v rámci tzv. práce u stolečku (úprava hračky do podoby strukturovaného úkolu, postupné přidávání prvků) – např. navlékání kroužků na trn, vhazování tvarů do otvoru, vkládání tvarů do výřezu apod. Je také možné využít šablon a modelů (kreslení – čára do výřezu, vyfocený model a kreslená šablona při stavbě kostek nebo navlékání korálků).
- volnočasové aktivity jako kreslení a modelování – jde o složitější postup, ve kterém se dítě s PAS ztrácí (umí např. nakreslit čáru i kolečko, ale ne konkrétní obrázek) – vhodnou podporou je procesuální schéma (postup rozkreslený do jednotlivých kroků)
- stolní hry pro dva a více hráčů – dítě s PAS musí mít ze hry profit, aby u hry vydrželo (volba odměny a průběžné odměňování). Hra musí být přizpůsobena jeho aktuálním schopnostem (zpočátku např. jednoduchá a krátká „krabičková hra“ – v krabičkách od sirek jsou schované odměny a hráči krabičky střídavě vybírají z větší nádoby). Pochopení principu střídání – hráči si předávají čepici (hraje ten, kdo má na hlavě čepici, druhý čeká).
- natáčení scénáře hry na video – natáčení krátkých klipů (max. 1 – 2 minuty), záběr pouze na ruce, jak si hrají s určitou hračkou (krmí panenku, staví komín, staví ohrádku pro zvířátka, silnici pro auto). Dítěti pustíme natočený scénář a předložíme hračky, které jsou na videu zachyceny. Sledujeme zájmy dítěte a jeho aktuální hru (např. dítě samo rádo řadí předměty – ve scénáři řadíme kostky do podoby silnice, po které přejíždíme auty a ta pak zaparkujeme – tj. seřadíme za sebe).
Hry se střídáním – dítě se učí vnímat partnera, počkat na něj. Nácvik her se střídáním je tréninkem jednodušších sociálních interakcí. Vhodné hry – „krabičková hra“, posílání auta (doba trvání hry je znázorněna počtem kostek – dítě posílá na autě druhému kostku, za ni mu druhý posílá odměnu). Stolní hry (upravené „člověče“, střídavé lovení magnetických rybiček, loto, pexeso), střídavé skládaní puzzle, stavění komína z kostek. Většinou trénuje dítě nejprve s dospělým, teprve později s druhým dítětem.
Prohrávání – dělá dětem s PAS potíže. Jde o práci na sebepojetí – dítě by mělo postupně dojít k poznání, že i když mu to není příjemné, zvládá nebýt první (během neúspěšné hry a po prohře dostává odměnu). Důležité je opět konkrétní pojmenování – „zvládnul jsi dohrát hru, i když jsi nevyhrával“.
Hra s vrstevníky – děti učíme jména vrstevníků (oslovení), požádání o hračku nebo hru (oční kontakt a slovní vyjádření: „Můžu si to půjčit?“, „Můžu si s tebou hrát?“).
Nácvik kooperace – je nutné zabezpečit vhodné podmínky (dětský „parťák“ k nácviku, nutná je asistence dospělého, který hru moderuje a tlumočí, volba vhodné hry – například společná stavba z kostek podle modelu). Dítě učíme domlouvat se, doptávat vrstevníka, svůj nápad nejprve oznámit („Můžu tam dát tuhle kostku?, „Můžeš mi dát ta kolečka?“), podělit se, střídat.
Během dne nezapomínejme ani na jednoduché sociální hříčky, které dítěti s PAS dopřejí radost ze sdílení a zábavu, které rozumí (honění, lechtání..). Tato činnost však musí vycházet z nás samých, ne z dítěte (jako je tomu často v situacích, kdy po dítěti něco chceme – uteče, když si má jít umýt ruce, chce být honěno a touto reakcí vlastně docílí svého – opravdu ho honíme, protože ho potřebujeme rychle chytit). Pokud mu bude námi tato zábava během dne poskytována, nebude mít takovou potřebu provokovat ji v jiných, většinou nevhodných situacích.
DOTAZY:
1. Dítě je zvyklé na omezený počet dětí, se kterými se stýká a se kterými je možné hru nacvičovat. Od září bude nastupovat nově do školky, jak zajistit, aby si zvyknul na nové děti, jiná jména?
- Určitě je vhodné, aby se na začátku učil říkat nebo přiřazovat jména nových dětí k jejich fotkám.
2. Jaká je alternativa místo pomůcky přendávání čepice při nácviku hry se střídáním, pokud dítě nechce mít čepici na hlavě?
- Dobrou pomůckou může být kartička, kde na jedné straně je fotka se jménem jednoho dítěte a na druhé pak fotka a jméno druhého dítěte, které spolu hru se střídáním hrají. Místo předání čepice pak stačí chtít po dítěti, aby fyzicky kartu obrátilo tak, aby byla vidět aktuálně fotka toho dítěte, které je zrovna na řadě. Podobně tak je možné např. při hře na lovení rybiček mít k dispozici pouze jeden prut, který si děti budou muset předávat.
3. Dítě bylo zvyklé mít nachystané na konferenčním stolku hry, které mělo hrát. Jakmile je dohrálo („splnilo úkol“), nemělo potřebu si dál hrát. Jak ho více podnítit ke hře?
- Je vhodné různé hry fotit, vytvořit z nich výběrové karty (resp. více karet najednou, tedy výběrové tabulky), které pak nabízíme dítěti, aby si vybralo, kterou hru bude chtít hrát (má-li v režimu vyznačenu chvíli pro hru). Dáváme mu tak možnost volby a zároveň mu tak nabízíme inspiraci ke hře (nabízíme možné hry). Docílit toho, aby dítě spontánně odcházelo ke hře, je otázka dlouhodobá, nicméně obecně určitě platí, že je dobré dítěti dát šanci výběru hry např. z výběrové tabulky, která obsahuje více možností, ne mu ji direktivně určovat, časem může pak chtít ke své oblíbené hře odcházet samo a spontánně.
4. Dítěti jsou 4 roky, není brzy na trénování hry s vrstevníky?
- Určitě ne, je lepší dítěti poskytnout větší dopomoc (např. „našeptávat“ mu ve smyslu: „řekni:…“ a „tlumočit“ mu situaci podobně: „hele, on ti říká, abys…“, než na nácvik hry (i s vrstevníky) rezignovat.
Poznámka: Na setkání byly prezentovány mnohé videoukázky nácviku hry, které však není možné slovně reprodukovat.
Zapsala: PhDr. Monika Knotková, dotazy zaznamenala: Ivana Chlapcová |
