Přihlásit se
Registrace - Login

Sošky APLAUS 2016

Cena APLAUS

kveten-poopr15 zpravodaj-apla5 2 01

Zpravodaj 


 

 

 

                                              

Diagnostika poruch autistického spektra

Nabízíme diagnostiku dětí i dospělých lidí s podezřením na poruchu autistického spektra. Na specializované diagnostické vyšetření se mohou rodiče objednat na základě vlastního rozhodnutí, či na základě doporučení pediatrů, psychiatrů, neurologů či pedagogů. Diagnostické vyšetření mohou absolvovat i dospělí lidé s podezřením na PAS. 

Více...

Sociální služby

Jsme poskytovatelem služeb sociální péče, sociální prevence
a sociálního poradenství
jako nedílné součásti všech poskytovaných služeb lidem
s poruchou autistického spektra
a jejich rodinám s cílem zlepšit kvalitu jejich života, příp. jim umožnit začlenění do společnosti.

Více...

Vzdělávací kurzy

V rámci programu Vzdělávání
a osvěta pořádáme pravidelně řadu vzdělávacích kurzů, které jsou určeny pro rodiče a odborníky (pedagogy, psychology, psychiatry, pediatry, pracovníky v sociálních službách, personál pobytových zařízení), kteří pečují o osobu
s poruchou autistického spektra.

Více...

Doporučené produkty

Průkazka pro rodiče


DMS banner 21.03.2017

Porozumet autismu 2017 mhmp

O životě v domově, kde se vyplatí vstát - rozhovor o osobní asistenci s kolegou Tomášem Pintou
Pondělí, 13 Březen 2017 20:42

Přečtěte si rozhovor o tom, jaké to je asistovat lidem s autismem. Osobní asistenti v sociálních službách stále chybí. V těch terénních i v těch pobytových. Pokud tento rozhovor  čte někdo, koho přesvědčí, že práce osobních asistentů má smysl a rozhodne se ji zkusit, budeme rádi. Máte-li dvě, tři volná odpoledne v týdnu a chcete-li do toho jít, napište nám. Rádi vás uvítáme v našem týmu.

 

O životě v domově, kde se vyplatí vstát

Magdalena Čáslavská

 

Tomáš Pinta je jeden ze služebně nejstarších osobních asistentů v domově se zvláštním režimem Národního ústavu pro autismus. V domově, který se nachází nedaleko Prahy v Libčicích nad Vltavou, pracuje už sedm let a stará se spolu s dalšími asistenty o šest dospělých mužů s autismem. S Tomášem se sešel Hynek Jůn, zakladatel a odborný supervizor domova, aby se zeptal na věci související s jeho zaměstnáním, a  proč tuhle práci vlastně dělá. A jestli jí dělá rád.

Hynek: Když někde řeknu, že pracuji s lidmi s autismem, každý se zeptá, co přesně dělám, a když mu to řeknu, tak odvětí, že to mám těžký. Každého zajímají jen výkonnostní věci, všichni se ptají: „A co spolu děláte?“, ale nikdo se neptá na naše soužití, jaký to je žít s někým jako je Márty nebo Adam. Tak tedy Tomáši, zeptám se vás: „Jak se vám žije s lidmi s autismem, jak se vám tady v domově v Libčicích s kluky žije?“

Ted už mnohem líp. Ale začátky byly hodně těžké. Jednak proto, že to byla práce, kterou jsem nikdy nedělal, vždycky jsem pracoval manuálně, a jednak proto, že kluci byli dřív mnohem divočejší. Ať to byl Vojta, Martin, o Adamovi ani nemluvě. I dneska mají kluci své dny, ale když si spolu ráno dohodneme, co budeme dělat a opravdu to ten den děláme, tak nebývá skoro žádný problém. Třeba s Adamem jsem se nepral, nehádal ...ani nepamatuju. A s Martinem je to taky mnohem lepší. Teď jsem s ním měl několik směn přes Vánoce, hodně věcí jsme řešili kolem jídla, programu, ale on to všechno zvládal s přehledem. Dřív s ním hrozně pracovaly emoce, každou chvíli vybouchnul, pořád opakoval, že to chce jinak, že to takhle nejde. I teď potřebuje čas, na hodně věcí se ptá, potřebuje se s věcmi seznámit.  Pořád to chvilku trvá, než se ujistí, že je všechno v pořádku a nejde to jinak. Ale komunikace s ním je dneska úplně úžasná. Těžko říct, čím to je.

Možná tím, že jsou kluci starší, že už „obrousili hrany“ svých osobností? Nebo za to můžou provozní změny, které jsme v domově zavedli? Když jsem teď koukal na přehled Martinových incidentů, tak v roce 2010 jich měl  97, v roce 2011 to bylo 85 a teď v roce 2016 už jen 13. Ta intenzita jeho incidentů šla  rapidně dolů někdy v roce 2013. Z mého pohledu do toho vstoupilo Martinovo přestěhování  do samostatného bytu, čímž zmizely třecí plochy mezi ním, asistenty a jinými klienty. Možná svou roli hraje i to, že zestárnul, zklidnil se a v neposlední řadě pak to, že jste si všichni na sebe vzájemně zvykli. Dřív se tu hodně točili lidé, dneska je tu víceméně stabilní tým.

I když dneska přijde někdo nový, tak už po něm Martin tak nejde. Dřív, když někdo nastoupil, tak jsme říkali, že si ho Martin vychutnává, že testuje, kam až může  zajít, co všechno si může vůči němu dovolit. Ona se hodně mění i Martinova osobnost, velkou roli hraje jeho motivace, tedy to, že sám chce být bez incidentů. Říká, že „chce být lepší“, a když se mu to daří, tak je šťastný. Já mu v tom strašně fandím a věřím mu. Na tom, jaký je Martin teď, má velkou zásluhu on sám a síla jeho vůle. A do určité míry jsme ho také my, asistenti, vychovali. Dřív jsme naráželi ve spoustě věcí, ale on pochopil, že něco prostě nejde, že také existuje odpověď ne a naučil se ji přijímat.

V čem konkrétně jste naráželi nejvíc?   

Hlavně ve věcech kolem diabetické diety, dodržování výměnných jednotek při stravování. Nebo když něco zničil. Teď už obvykle respektuje, že to nemůžu opravit hned, že musí počkat, až budu mít čas nebo s sebou potřebné nářadí. Taky už se snáze smíří s tím, když se něco nepodaří opravit hned na poprvé. Dřív by tyhle situace v klidu neustál, to by se vztekal a všechno lítalo. Učí se Martin, učím se já. I já jsem už dneska klidnější. Už nemám ta očekávání, že něco ze strany kluků bude hned, jak řeknu. 

To potvrzuje i sám Martin. Říkal mi, že ho rozčilovala malá hodinová ručička, protože dlouho trvá, než se posune a on nechce na ten pohyb čekat tak dlouho. Když byl malý, zničil nám v NAUTIS několikery hodiny. Nesnášel čekání. Dnes už to zvládá mnohem líp. A nenaučil se čekání žádnou terapií, na žádných sezeních, naučil ho to každodenní život, běžné situace, s kterými se setkával. V téhle věci pořád trošku tápu. Když máme v terapii malé děti, které jsou výrazně agresivní, tak říkáme rodičům, že jim mohou vyjít vstříc, že to není chyba, když povolí něco, co by u dítěte bez autismu určitě nepovolili. To rodiče terapeuticky výrazně zklidňuje. Ale zároveň to moc nevede k nácviku čekání a uvědomění si faktu, že ne všechno lze dostat hned.

S Adamem jde ale o něco jiného. Jedna věc je říct si plán dne a ten pak dodržet a něco jiného je přijmout něco, co přijde neočekávaně a nic s tím neuděláte. Adam chtěl  včera volat tátovi, ten měl vypnutý telefon a  on věděl, že bude muset čekat, až se dovolá, že to musí zkusit později. Nakonec šel spát, aniž by s tátou mluvil a zvládnul to. Ale když si domlouváme plán dne, tak chce slyšet, co ho čeká, třeba že pojedeme ke mně domů, že si tam dáme čaj, poklidíme spolu v garáži nebo uděláme nějakou jinou práci. Když mu to odkývám, tak on už pak nic neřeší a je klid od jeho věčného ujišťování se, protože on ví, že to dodržím. Ale nesmí mi zazvonit telefon. Jednou se nám stalo, že mi do auta volali tady z domova a chtěli, abych se vrátil, potřebovali pomoct, protože Martin zrovna řádil. A on si to pamatuje a jak zazvoní telefon, tak je úplně nepříčetný, protože se bojí, že přijde o to, co je domluvené. A já mu v tom rozumím, že má strach, když má takhle špatnou zkušenost. Takže telefon je pořád kritický.

Adama s Martinem znám roky. A dodneška, když se něco semele, tak je pro mě strašně těžké rozpoznat, kde končí autismus a kde začíná vypočítavost, kdy už klienti zneužívají beztrestnosti sociální služby. Martin je naštvaný, tak něco rozbije. A on ví, že se to pak nějak vyřeší, někdo to opraví, ale v běžném životě to takhle nefunguje. Jak to je z vašeho pohledu? Jak se vám daří tu hranici najít? A hledáte ji vůbec? 

V okamžiku incidentu na tohle nemyslíte. To až potom, když incident odezní a vy se vracíte k tomu, proč vůbec ta situace nastala, co bylo spouštěčem, příčinou, jak tomu příště předejít. U Martina si to občas myslím, že si tímhle způsobem něco vynucuje. Že vycítí, když se ho někdo bojí, tak volí cestu agrese, protože  snadněji dosáhne svého. U Adama ne, tam je to jiné. Má určité potřeby, ty když splníme, tak je klid. Třeba se musí lidí dotýkat. To je věc, která mi dřív hodně vadila. Teď už  to beru, vím, že když mi dvakrát sáhne na nos, tak se tím uklidní, a je v pohodě. A to mi za to stojí, než aby pak půl dne houkal, křičel a ničil věci.

Pamatuji si, jaké s tím byly boje, když Adam přišel do domova. To bylo hlavní téma supervizí, personál stále řešil, zdali mu doteky dovolit, či nikoliv. Někomu to bylo fyzicky nepříjemné, jiný řešil, zdali se jeho chování nebude stupňovat.

Nestupňuje. Tohle mu stačí. A je to dobrý. Třeba včera. Potřeboval jsem odvést služební auto do dílny, vzal jsem Adama s sebou.  Zastavili jsme se u nás doma pro moje auto a zpátky jsme se vraceli  pickupem, takže autem bez bezpečnostní přepážky. Adam seděl vedle mě a bylo to úplně v pohodě. Dneska dává dobrý příklad, že se dají věci změnit, a že může být líp.

Toho si na zaměstnancích domova hodně cením, že dovolí klientům vstup do svých soukromých životů. Že je vezmete domů,  zapojíte do aktivit, které děláte běžně  jako rodina, vezmete je do autodílny, seznámíte je se svými koníčky, ukážete věci, které nemají šanci v domově zažít. To není v sociálních službách běžné. Proč to děláte?  

Já vím, že díky tomu zažiju klidnou směnu. To je vždycky první, na co se Adam ptá. Jestli pojedeme ke mně domů a jestli tam budou moje děti. Když mu to umožním, tak vím, že bude v pohodě a spokojený. Na děti se ptá vždycky, to je pro mě taky otázka, zdali se na ně ptá proto, že je mu mezi nimi dobře nebo mu jde hlavně o to místo, které má rád, kam chce jet a má ho spojené s přítomností mých synů. Kdo ví, odpověď na tuhle otázku pořád hledám. Když jsme posledně se ženou vzali Adama na rodinný výlet, tak na naše děti bral hrozně hezky ohled. Když viděl, že nemůžou jít tak rychle jako on, tak se zastavil a v pohodě čekal, zvládal to úplně v klidu. Ten den jsem měl pocit,  jako bych byl na výletě s bráchou. Prošli jsem se, povídali si, zašli si na oběd do restaurace... Jsou tady hezké dny a na to člověk rád vzpomíná.

Je to důvod, proč tuhle práci děláte tak dlouho?

Vždycky říkám, že tohle jsem v jiné práci nezažil. Je to práce s lidmi, takže nikdy nevíte, co vás ten den čeká. Ano, i tady jsou dny, kdy je člověk úplně na nervy, kdy se přihodí věci, které vám na  klidu nepřidají. Ale pak člověk žije z toho, že se těší  na dny, kdy bude líp. Hodně to souvisí i s počasím. Když je hezky, tak se hned ráno sebereme a s kolegou Petrem Krčmářem vezmeme kluky a vyrazíme někam do skal. Petr je v tomhle dobrý tahoun. Nakonec, i když je venku ošklivo, tak nás vytáhne ven. Vyjedeme do přírody, opečeme si buřty, třeba i v dešti. Myslím, že se to klukům líbí a nám asistentům taky.

Možnost věnovat se svým koníčkům i v zaměstnání je určitě jeden z hlavních benefitů téhle práce. Na supervizi v jednom zařízení jsem řešil s personálem, jaká je jejich motivace na těchto pozicích pracovat, protože  v sociálních službách, které se neustále potýkají s nedostatkem peněz,  to určitě nejsou jen mzdy. Jeden osobní asistent mi na to řekl, ať mu ukážu jinou práci, kde by mohl čtyři hodiny denně chytat ryby. Je to jeho velká záliba, kterou naučil i své klienty a teď chodí rybařit společně. A díky tomu, jak říká, je v práci spokojený, protože mu dává smysl – rybaření baví klienty, baví to jeho a společně zažívají moc hezké chvíle.

S tím můžu jen souhlasit.

Ještě bych se rád zeptal na jednu věc. Před nedávnem k nám do domova  na místo osobní asistentky nastoupila i vaše manželka. U mě je to podobné, i moje žena pracuje u nás, i když v jiném středisku, ona s malými dětmi, já hlavně s dospělými. Naše paní ředitelka s nadsázkou říká, že to má velkou výhodu, protože můžeme konzultovat svou práci doma, tedy mimo pracovní dobu, tím pádem bez nároku na honorář, čímž šetříme rozpočet organizace. Takže to, co náš zaměstnavatel vidí jako největší výhodu, vidím já jako největší nevýhodu. Kolikrát tak nemůžu „vypnout“ ani doma. Řekněte mi, jak se tohle promítlo do vašeho rodinného života?

My jsme doma byli vždycky zvyklí si povídat o tom, co jsme přes den v práci zažili. To se nezměnilo, teď možná jen víc chápeme, o čem mluví ten druhý, takže já to vidím spíš jako přínos. Neříkám, že doma mluvíme jen o práci, ale kolikrát si doplníme informace, co se dělo den před mou směnou, na které byla žena. Když jdu do práce,  tak už vím, co se rozbilo, jaké si mám vzít s sebou nářadí. V minulosti jsme už jednou společně pracovali a měli jsme to strašně rádi. My jsme vůbec spolu hodně rádi, takže nám to nevadí. Naopak.

Jak vaši práci berou vaše děti?

Staršímu Tobimu je 7 let a ten to má v domově strašně rád. Rád sem zajde,  všechno komentuje, a protože já nemám jen jednu práci tady, dělám všechno možné, i manuálně, tak má možnost srovnání. Vidí, že život je, co se práce týče, velmi pestrý. Přijde mi, že se umí velmi dobře vcítit do „našich“  kluků, chce mi se vším pomáhat, říká, že taky bude jednou asistent. A musím říct, že ani kluci tady v domově nemají s mými dětmi sebemenší problém.

Je něco, co vám tady vadí?

Když někdo z personálu předhazuje klukům jejich chyby. Takové to: „No, jasně, jdi a rozmlať to tady. Až pojedeš do respitu, tak tam zase něco rozbij...“ Někdo to používá jako prevenci, že když se to klukům na oko dovolí, tak to schválně neudělají. Možná to funguje, ale mně je to proti srsti. Vnímám to jako vysmívání. Myslím, že to někteří kolegové dělají ze strachu, z nejistoty. Ale k čemu? Když vezmu třeba Martina, který nechce být agresivní, nechce ničit věci, tak nemusí vnímat dobře, když mu to někdo takhle předhazuje.

Rozumím vám. Je to stejné, jako když malému dítěti, které vyhrožuje, že uteče, řeknete: „tak si jdi“ a přitom to nemyslíte vážně, víte, že stejně nemůže odejít. Vždycky, když se bavím s někým o Martinovi, tak mi přijde, že se hovor stočí na jeho cukrovku a incidenty. Jakoby nic jiného neexistovalo. Přitom to tak není. Má spoustu koníčků, zájmů...

V tomhle směru šel Martin hodně dolů. Dřív, když jsem tady začínal, tak on měl chuť do velkého poznávání. Všechno ho zajímalo, do všeho se hrnul. Opravovali jsme spolu hodiny, věci, co si rozbil, opravoval se mnou auta, i když to se většinou jen díval. Ale menší opravy už zvládnul sám. Uměl vyšroubovat olejový filtr, dát ho zpátky, zkoušeli jsme spolu vyrábět prstýnky, učil se letovat...Dneska řeší akorát peníze.

Čím to je? Není to daň za to, že šel bydlet do samostatného bytu? Díky tomu může mít méně incidentů, méně střetů s asistenty, s ostatními klienty, na druhé straně se ale cyklí ve svých rituálech. Vždycky je to něco za něco.

Možná ztratil zájem, že už toho dost poznal a stačí mu to. Nevím. Taky se už určitě po klucích nechce tolik, co dřív, když byli mladší a bylo tu víc lidí na směně. Vycházky byly povinné, stále se něco dělo. Chodil do školy, na plavečák, každý den jsme museli někde být. I dneska chodíme ven a děláme toho spoustu, ale kluci se můžou rozhodnout, co budeme dělat. Jsou dospělí. Myslím, že to je teď lepší, než kluky za každou cenu tlačit do nějakých aktivit, když se jim nechce. Z toho pak pramenila jejich určitá nervozita, taky bylo víc incidentů.

Na jedné straně dáme Martinovi na výběr, větší svobodu v rozhodování, tím se zklidní, ale současně postupně mizí jeho dovednosti. Dřív měl sice častější incidenty, ale taky víc zážitků, které si v důsledku taky užil a pak byl za ně rád.

Já bych ani neřekl, že byl dřív pod nějakým tlakem. To možná, když se někam jezdilo, do školy, na plavání, na povinnou vycházku. Ale aktivity, které jsem mu nabízel, byly úplně dobrovolné. Prostě jsem přišel, řekl, jestli se nechce připojit, a on šel. A pak se hned ptal, co budeme dělat příště. To už teď nedělá. A když ho nakonec přeci jen přemluvím,  tak za chvíli brblá, že je to práce, a že ho to nebaví. Dnes už ho baví jen sbírání peněz a kovů.

Jak to vidíš, ty Katko? (do rozhovoru přistupuje Kateřina Šulcová, vedoucí domova)

Katka: To, že Martin stárne, určitě hraje svou roli. Je to, jak říkáš, daň za to, že už ho tolik do aktivit netlačíme a má možnost volby. Pořád jezdíme do bazénu, ale Martin už s námi nechce a tak to respektujeme. Čím je Martin starší, tím víc chce být sám. Dřív se dal přesvědčit, že si s námi třeba dal večeři v kuchyni. Na Štědrý večer se ho asistentka snažila umluvit, aby si dal slavnostní večeři alespoň s ní, když ne s ostatními klienty a asistenty, ale stejně nechtěl. 

Kolem Martina se v životě točí tak třicet lidí. Pět z nich má autismus, to jsou jeho spolubydlící, tři lidé jsou z rodiny a zbytek jsou lidé ze sociálních a zdravotních služeb, kteří jsou za to, že se mu věnují, placeni. Já se na to Martina ptal, zdali mu nechybí kamarádi, známí... On ani nepochopil, na co se ho ptám. Jakoby tu potřebu vůbec neměl. Když mu bylo deset, tak mu vrstevníci hodně chyběli. Mluvil o tom na terapeutických skupinách, že ho mrzí, že nemá kamarády. Teď jakoby tahle jeho potřeba vymizela. Říkal, že pro něj jsou přátelé asistenti. Je pravda, že je už dospělý, takže věkový rozdíl mezi ním a personálem není velký. Nebo je to tím, že už na hledání kamarádů a seznamování se s novými lidmi rezignoval? A nebo to je jen jeho obrana před tím, aby neměl incident? A tak preventivně odchází do ústraní, aby se vyhnul situacím, které by ho mohly rozčílit.

Katka: Nemyslím si. On prostě nemá zájem o přítomnost jiných lidí. Společnost už nevyhledává ani na letních táborech, kde by měl příležitost poznat nové lidi.  Když s Tomášem na něčem pracují, tak Martin si to za chvíli vezme a jde se s tím zavřít do pokoje, aby byl sám. Už ani výlety ho netáhnou tak jako dřív. On raději než do přírody pojede na nákupy za hranice, aby mohl utratit eura.  

Možná se tím jen dostal do přirozeného běhu života. Ono je pro řadu mladých lidí daleko běžnější způsob trávení volného času jít si něco koupit, než se vydat  na výlet. Já Martina vnímám jako člověka dlouhodobě nezaměstnaného. Když  nepracujete déle než půlrok, tak začnete ztrácet základní návyky jako třeba ráno vstát, jít do práce, mít svůj pravidelný režim. V lepším případě máte ještě nějaké své koníčky, ale i ty je těžké si udržet, když nemáte přátele, s kterými byste mohli svůj zájem sdílet, a kteří vás přinutí něco dělat, když vám se zrovna nechce.

Tomáš: Martin nikdy žádné koníčky neměl, nebyl k tomu veden a asi to ani nešlo. On prostě není z těch, co by si sedli, a slepili model letadla. Martina ani  nikdy nenapadlo, že by měl něco takového dělat. Nepamatuju se, že by měl kromě zeměpisu nějaký jiný zájem. Ale je pravda, že zeměpis ho baví pořád. To si rád prohlíží, ty svoje knížky a mapy. Ale že by něco tvořil, vyráběl, to ne.

Hlavně, aby měl alespoň nějaké zážitky, na které může vzpomínat....

Vzpomínání je u Martina taky zajímavá věc. On nikdy nepřijde a neřekne: Pamatuješ, jak jsme tehdy byli tam a tam...To on asi ani neumí.

Je důležité, zdali si pak ty zážitky přehrává aspoň ve své hlavě. Jestli se mu něco z toho dne vybavuje, jestli to v něm zanechá hezké pocity.  

To myslím, že ano. Když se ho ptám, tak mi to poví. To děláme i doma s dětmi, že si večer sedneme a povídáme si, co se ten den povedlo, co bylo hezký, co ne a jak by se to dalo napravit, a snažím se to dělat i tady s kluky. Když je chvilka, při večeři nebo když se večer  loučíme, tak chci, abychom si řekli, co se nám ten den povedlo, co pěkného jsme zažili. A to se Martin zapojí.  Ale aby přišel sám a spontánně si zavzpomínal, to ne. Vlastně ani jiní kluci to nedělají, možná trochu Karel.

To, že nemají potřebu své zážitky sdílet, je běžné, to je prostě autismus. Důležité, zdali to pozitivně prožívají, jestli se cítí dobře, a to si myslím, že ano. Když jsem teď venku viděl Karla s Adamem, hotoví pohodáři, byli samá srandička. Udělalo mi to radost. A ani na Martinovi nebylo vidět žádné napětí, které jsem u něj dřív často pozoroval. Poslední incident měl už před dvěma měsíci a rozhodně nevypadal, že by se musel nějak ovládat a byl v nějaké tenzi. A na tom máte vy, personál domova, určitě velkou zásluhu. Co byste, Tomáši, na závěr našeho rozhovoru, vzkázal lidem okolo lidí s autismem? Asistentům, pečujícím?

Chce to vydržet a umět ty kluky pochopit. Člověk má v životě  tendence dělat věci tak, jak je zvyklý sám. Když to budou dělat lidé v manželství, tak do sebe zákonitě budou narážet. Tady je to ohledně přizpůsobení se druhému ještě náročnější. Je třeba si uvědomit, že my jsme tady pro naše klienty a měli bychom jim vycházet vstříc. Neříkám všechno jim dovolit, to určitě ne, i my se snažíme je někam vést, směřovat, ale je potřeba pochopit, co je důležité a co jim musíme dát, aby byli spokojení. V tom okamžiku jsou pak i oni ochotnější udělat nějaký ústupek,  snáze se s nimi domluvíte. A my jako asistenti jim musíme dát určité jistoty, to, na co se nás pořád ptají. Vojtěch, jestli pojede domů k rodičům, Adam, jestli pojede ke mně domů, Martin, jestli půjdeme sbírat kovy.... Vstanou a něco ten den chtějí dělat, mají nějakou představu, nějaké přání. A v tom bychom jim měli vyhovět. Nemůžeme říct, ne, budeme dělat něco jiného, protože mně  se zrovna nechce, nebo protože je venku špatné počasí. Jde o to jim splnit jejich představu o hezkém dni, aby si večer mohli říct: „Jo, bylo to fajn, dneska se mi vyplatilo vstát.“

Děkuji za rozhovor i vaši práci. 
Hynek Jůn

Více ve Zpravodaji 4/2016 zde: 

http://www.praha.apla.cz/index.php?option=com_phocadownload&view=category&id=3&Itemid=306

 

 

 
Share on Myspace